Omyly v komunikaci mezi vidícím a nevidomým

27.09.2009 22:08

 

    V tomto článku bych ráda řekla něco o komunikaci se zrakově postiženými. Na první pohled by se mohlo zdát, že by v komunikaci neměly být žádné větší problémy. Komunikace je přece převážně verbální a nevidomý dobře slyší a může mluvit, tak v čem by mohl být problém. Opak je však pravdou. V komunikaci totiž velmi často používáme neverbální prvky, které nemohou být realizovatelné při rozhovoru s takto postiženými. Na stránkách Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých jsou poměrně přehledně sepsána základní pravidla komunikace. Doporučuji si proto tyto stránky nejprve pročíst. Protože problémů, které mohou při komunikaci s takto postiženými vzniknout, je opravdu mnoho, budu se věnovat jen dílčím problémům, se kterými se můžeme setkat.

    Představme si situaci, kdy vidící a nevidomý spolu hovoří u stolu (např. při zkoušce ve škole, při rozhovoru na úřadě atd.). Oba se pohodlně usadí a může začít verbální komunikace. Jak se asi bude chovat osoba vidící a jaké chyby může udělat? V základě platí, že při komunikaci s nevidomou osobou jednáme naprosto přirozeně jako při komunikaci s vidícím člověkem. Problémem se ale stává oční kontakt, který chybí a samotnou komunikaci narušuje. Mnozí vidící si pak řeknou, že je nevidomý nevidí, a tudíž k němu nemusí hovořit čelem. Může se pak stát např. při zkoušce, že nevidomý je zkoušen a zkoušející si lakuje nehty, češe vlasy či dokonce poodejde do povzdálí a tam si třeba třídí dokumenty. Asi si říkáte, že to se snad ani nemůže stát. Ale ano, bohužel se mi to již několikrát stalo a musím říci, že mi to bylo velmi nepříjemné. Cítila jsem pak, že jsem skoro jako věc, která zdržuje a zkoušející si může alespoň při mém zkoušení vyřídit věci, které nemůže vyřizovat při zkoušení vidícího. Byla jsem pro něj taková dobrá pauza. Základní pravidlo je, že k nevidomému hovoříme čelem stejně jako k vidícímu. Nevidomý velmi dobře pozná, jak jsme k němu natočeni a jakékoli naše odklonění registruje. Navíc si musíme uvědomit, že většina nevidomých má určité zbytky zraku, někdo víc, někdo méně – pak se může stát, že nevidomý vidí to, co my nechceme a myslíme si, že to nevidomý nemůže vidět.

    Tolerance v komunikaci by měla být samozřejmě také na straně nevidomého. Mnozí nevidomí (hlavně nevidomé děti a nevidomí s mentálním postižením) mají slepecké zlozvyky. Při rozhovoru se pak kývají zepředu dozadu a zpět, mačkají si oči, třepetají rukama apod. Toto chování se však dá důsledně odnaučovat a vůlí potlačovat. Správnou výchovou můžeme vést nevidomého ke správnému chování při komunikaci. Asi by si někdo řekl, proč vůbec nevidomí mají tyto slepecké stereotypy. Odpověď je poměrně jednoduchá. Zkuste sedět půl hodiny s klapkami na očích např. u lékaře a uvidíte, jak se začnete nudit. Vidící člověk neustále něco sleduje, ať už to jsou letáky, či nábytek v ordinaci, stromy venku..... Nevidomý tuto možnost nemá, a proto se zabavuje touto činností. Slepecké zlozvyky by se však u dospělých osob neměly vyskytovat, a tudíž by komunikace v tomto směru neměla být narušována.

    Dalším problém může být asistent či průvodce nevidomého. Doprovodí ho na zkoušku, úřad, a načež může vzniknout velmi trapná situace. Vidící lidé mají totiž tendenci hovořit k průvodci nevidomého a ne k nevidomému samému. Uvědomte si ale, jak se asi může nevidomý cítit, když se obracíte na jeho průvodce. I těžce zrakově postižený je svéprávný a může si ve většině případů rozhodovat sám. Zásada tedy zní: vždy mluvte s nevidomou osobou a ne s jeho průvodcem. Když známe jméno nevidomého, vždy ho oslovte jménem. Problém může být, když jméno neznáme a nevíme, jak nevidomého oslovit. Pak se proto častěji uchylujeme k oslovení průvodce, kde využijeme oční kontakt a neverbální komunikaci, začátek komunikace je prostě navázán rychleji. Mnohdy však není potřeba znát jméno nevidomého – oslovení vyplyne z dané situace – např. na poště řekneme „Prosím, podepište se mi tu“, z čehož vyplývá, že se asi má podepsat nevidomý, který si vyzvedává dopis, a ne jeho průvodce. I v tramvaji, když řekneme „Pane, pojďte si sednout“, nevidomý vyvodí, že je to asi na něj. Když si však nejsme oslovením jistí a chceme ho upřesnit, můžeme říci: „Nevidomý pane, pojďte si sednout“ - nevidomý by se tímto oslovením neměl urazit.

 

—————

Zpět


Diskusní téma: Omyly v komunikaci mezi vidícím a nevidomým

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.