Mnohá zařízení pro zrakově postižené se navenek tváří zcela jinak, než uvnitř fungují

07.11.2009 20:56

autor: Zuzana Daušová

článek beze změn převzat z http://www.fragmenty.cz/archiv/iy545.htm

Úvodní slovo redakce: Do redakce přichází mnoho dopisů, ale musím se přiznat, že tento mne dojal. Ne tím, že mne pochválil za můj článek "Slepecký pes nesmí překročit bránu školy pro nevidomé, protože prý je pro děti nebezpečný", ale tím, že mezi námi žijí lidé cítící s postiženými dětmi a snažící se jim pomáhat v boji s lidskou bezcitností. Protože podle reakcí na tento můj článek není případ v něm popsaný ojedinělý (viz další články na něj reagující: "Vodící psi na školách jsou, jde jen a pouze o lidskou ochotu pomoci" a "Tohle svět neviděl a pes to nežral"), rozhodla jsem se dopis od pani Zuzany Daušové opublikovat v naději, že snad již pohne i srdcem někoho z našich legislativců a odpovědných politiků a zjednají v přístupu k těmto dětem a jejich společníkům jasná pravidla. Jsem ráda, že nejsem sama šokována tím, jak chladní a bezcitní pedagogové učí na těchto školách. Mohou být možná výborní při odborné výuce na gymnáziích, ale jejich empatie a lidský přístup ke krutě postiženým dětem jsem při rozhovoru s nimi necítila. Přistupují k nim jako by byly zdravé a zřejmě dlouholetým stykem s nimi zapomínají, že jejich vnitřní svět je jiný než zdravých pubescentů. Říkala jsem si, že jsem asi přecitlivělá, ale z následujícího dopisu jsem se ujistila, že nejsem sama, kdo to cítí podobně. Že mnohá školní zařízení pro zrakově postižené, se navenek tváří zcela jinak, než jak prezentují navenek ve svých výročních správách. Pro tyto děti nejde totiž jen o to, zda se naučí integrovat, ale také, a troufám si říci, že především, o to, dokázat se vůbec se svým neštěstím vnitřně vypořádat. Bývají velmi osamělé a i když je rodiče milují, potřebují v té hrozné tmě, v níž se ocitly mít vedle sebe svého oddaného kamaráda a pomocníka. Ať již z důvodu pocitu bezpečí, či překonání osamělosti. Ale za vše hovoří příběhy těchto dětí a jejich kamarádů, vodících psů, které tak krásně popsala paní Daušová v následujícím dopise:

Vážená paní šéfredaktorko,

dnes se mi náhodou podařilo se dostat na Vaše stránky a seznámit se tak s velmi sympatickými Fragmenty. Při mé „profesionální deformaci“ mně pochopitelně nejvíce zaujal Váš článek "Slepecký pes nesmí překročit bránu školy pro nevidomé, protože prý je pro děti nebezpečný" o nevpuštění vodicího psa na půdu pražské školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené děti. Nemohu nereagovat, protože to, co popisujete, se děje téměř v každé z pražských vzdělávacích institucí pro zrakově postižené děti. Před nedávnem právě maminka naší mladé klientky, která má nejen vadu zrakovou, ale také tělesnou, musela odmítnou asistenčního psa, právě proto, protože nastupuje od září do této školy, kde žádost o přítomnost psího pomocníka dopadla přesně tak, jak popisujete. Ovšem nejen tato škola se chová tímto způsobem a přistupuje takto ke zrakově postiženým dětem. Když jsme na tuto problematiku narazili poprvé, musím přiznat, že jsem byla v naprostém šoku, podobně asi jako Vy nyní, kdože to na těchto speciálních školách vyučuje a jaké má smýšlení. Sama připravuji speciálně vycvičené psy pro osoby s postižením od roku 1993 a mnoho ideálů o různých organizacích, které hlásají, jaké „blaho“ přináší lidem s handicapem, jsem již dávno ztratila. Čím více se v tomto „světě“ pomáhajících, neziskových a příspěvkových organizací pohybuji, nabývám stále větší přesvědčení, že mnohá zařízení, a to zejména pro zrakově postižené, se navenek tváří zcela jinak, než uvnitř fungují a že jejich žáci a klienti jsou pouze „nástrojem“ pro zisk státních a veřejných dotací a financí. Jinak by vůbec nebylo možné, abychom v dnešní době řešili, zda-li psí pomocník do školy ano či ne, spíše bychom řešili, jak prostřednictvím psích pomocníků motivovat a zapojovat ostatní žáky. Je zajímavé, že děti, kteří mají od nás asistenční psy a chodí do tzv. normální školy, velmi často s těmito psy školu navštěvují přesto, že se jedná o děti, které mají postižení daleko horší pro zvládání psa, než je ztráta zraku - jsou na invalidním vozíku. Naopak v těchto školách reagují velmi pozitivně, nechají si „udělat“ přednášku a mají zájem o spolupráci v zapojování zdravých dětí. Výsledky zapojení dítěte – vozíčkáře a jeho asistenčního psa do školy bývají velmi dobré a přinášejí pozitiva všem – ostatním dětem, učitelům, vychovatelům a na prvním místě postiženému dítěti. Že by do „normálních“ škol nechodili alergici ? V tom to asi nebude. A že se nejedná o jeden výjimečný případ neochoty ze stran škol pro nevidomé mohu dokázat na následujících příbězích:

Příběh Toníčka, který zvítězil nad neochotou ředitelství Obchodní akademie  pro zrakově postiženou mládež

Příběh Toníčka se odehrál v zimě 2006 a jednalo se o Obchodní akademii pro zrakově postiženou mládež na speciální škole v Praze 5 na Radlické ulici, jejímž zřizovatelem je MHMP. Šlo o 18tiletého studenta s vyznamenáním, který se od září 2005 secvičoval se svou vodicí fenkou Růženkou. Na Vánoce již byli dostatečně sehráni a tak spolu odjeli domů do Kostelce nad Orlicí. Při návratu do školy na internát, ovšem čekalo na Toníčka velmi nemilé překvapení – vedoucí internátu ho s vodícím psem nevpustila dovnitř. V zimě, ve večerních hodinách ho nechala stát před budovou internátu. Nebýt matky jeho spolužáka, která se ho ujala a vzala ho na „milost“ k nim domů na Kladno, těžko odhadovat, jak by „příběh“ pokračoval. Protože maminka spolužáka Toníčka byla paní „činu“, hned druhý den navštívila ředitelství školy, kde ovšem nepochodila. Důvody? – stejné, jako popisujete – hygiena a alergici především, strach některých studentů ze psů, kdo bude po psu uklízet apod. Přesto, že Toníček měl písemný souhlas všech rodičů svých 3 spolubydlících, možnost venčit psa mimo areál školy, od nás „výuku“ pro nevidomé, jak po psu uklízet, nepomáhalo nic. Tatínek Toníčka a maminka spolužáka se na nás obrátili se žádostí o pomoc a tak jsme se do této „kauzy“ vložili. Neuvěřitelný moment pro mě osobně nastal, když mi paní zástupkyně ředitele vysvětlila, že vždycky těmto žákům stačila bílá hůl, tak proč by tomu mělo být jinak. Právě za slovo „integrace“ jsem ovšem paní zástupkyni „chytla“ a zeptala jsem se jí, zda-li se domnívá, že chůze s bílou holí po areálu, u starších žáků do nejbližší hospody, jí připadá jako nejvhodnější náplň pro mladé lidi. Že já se naopak domnívám, že to, že někdo nevidí neznamená, že nemá právo na to jít do kina, na diskotéku, v 18ti klidně i na rande, na procházky, za kamarády na druhý konec města, nebo třeba na výlet. Na to odvětila, že oni mají za úkol děti naučit předměty – také odpověď. Další „naběhnutí“ si učinil osobně pan ředitel, když začal o alergii žáků. Tak jsem se ho zeptala, proč tedy nemají na internátě antialergické matrace, peřiny, proč tam mají koberce, květiny, hadrové panáky, kteří visí z patra do patra, a že je velmi zajímavé, že děti nemají alergii na srst stejně černé labradorky, kterou má jedna z vyučujících. Tak pan ředitel začal „plácat“ cosi o hygienických normách, a protože vím, že žádná norma, která by něco podobného nařizovala či zakazovala, neexistuje, tak jsem chtěla tuto normu od pana ředitele odcitovat – no a nastal problém a hra o čas, že si musí zjistit to a ono apod. Když p. ředitel zjistil, že mám sebou videokameru, tak trošku zjihnul, já jsem ho upozornila, že jsem zatím nenatáčela, ale že by se tak ovšem mohlo rychle stát. Vím, že jsem byla v tom momentě na hraně zákona, ale co je moc, to je prostě moc. Tak jsme se písemně s tatínkem Toníčka obrátili na zřizovatele – MHMP a najednou vše šlo. A Toníček? – tak ten dostal samostatný pokoj, stěhoval se ze 3. patra do 1. a hádejte čí dostal pokoj – paní hlavní vychovatelky. Pak se ještě trošku snažili Toníčka „dusit“, ale protože ztratil z personálu školy strach a vše ihned oznamoval, ještě několikrát jsme my i rodiče promluvili s p. ředitelem a Toníček, který stále na této škole studuje, má už klid.

Podle zástupkyně ředitele internátu Jana Deyla  mladý člověk opatřením vodícího psa prokazuje svoji nesamostatnost

Další případ je velmi čerstvý a odehrává se na škole - internátě Jana Deyla. Je tam žák, který má vodícího psa, údajně je tento žák i mentálně postižený, takže se o psa nedokáže postarat. Naprosto chápu, že v takovémto případě není povinností personálu školy ani internátu se starat o psa, uklízet po něm – údajně hoch není schopen odhadnout, kdy má psa venčit, takže pes se vyvenčí i na pokoji. Mezi tím přivedla do školy svého nového psího průvodce i naše klientka – 25letá slečna Alena, která je zcela nevidomá s tělesnou vadou, takže pes je jí doslova a do písmene velkou oporou. Fenku zlatého retrievera jí sponzorovala Světluška, pro kterou často slečna Alenka pracuje a uvádí v TV i Koncerty pro Světlušku. A začaly problémy – pes nesmí na tuto přednášku, na tuto korepetici, na tuto zkoušku apod. Alenka nechtěla mít velké problémy, bydlí v Praze a tak to řešila, že občas fenku nechala v našem výcvikovém areálu, občas u známých a nakonec se jí podařilo, protože my k vodícím pejskům dáváme klientům i přepravky, tzv. Kennel boxy, tak se podařilo umístit do jedné malé místnůstky Kennel, kde se fenka dala třeba na hodinku, kam nesměla, zavřít. Budiž. Reakce školy na jednoho vodícího psa žáka, který údajně není plně schopen o psa pečovat ani ho využívat, byla ovšem šokující. Místo iniciování jednání s konkrétními lidmi – rodiči žáka a výcvikovým subjektem, který psa dodal, se škola rozhodla, že tohoto žáka řešit nijak nebude, zato ale zakáže každého dalšího psa na internátě. A paní zástupkyně napsala neuvěřitelné zdůvodnění, totiž, že mladý člověk, který si opatří psa tím ukazuje veřejnosti svou nesamostatnost, nesoběstačnost a neschopnost a že kvůli psu těžko najde někdy uplatnění v zaměstnání, protože se psem ho nikde chtít nebudou. Ale protože i na této škole jsou lidé, kteří si zachovávají zdravý rozum, postarala se jedna vyučující o to, že tento „dopis“ paní zástupkyně se dostal na „veřejnost“. Tak nakonec paní ředitelka rozhodla, že na druhém internátě zřídí další místo pro jednoho!!! vodícího psa – a dost. Zřejmě ve stylu pořekadla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nejvíce překvapující na tom je, že v radě této školy je i ředitelka jinonického Střediska výcviku vodících psů a ta dělala mrtvého brouka. Vzhledem k délce, jakou v tomto oboru působím, mně to nepřekvapilo, zvláště s ohledem na to, že dalším členem školní rady je zástupce SONS a Středisko výcviku vodících psů je jedním ze středisek SONS – ale nechci spekulovat.

Martin byl tak znechucen jednáním na  internátě Jana Deyla,  že se rozhodl studia ukončit

Každopádně nastal další problém, protože náš klient Martin – 23 let, také s kombinovaným handicapem – zrakovým a tělesným – se začal secvičovat se svým novým vodícím psem. Protože jsme od začátku věděli, že Martin by měl na škole ještě dlouho studovat, dohodli jsme se s ním na plemeni Královského pudla, které je plemeno „neškodné“ i pro většinu alergiků. Přesto, že ředitelka školy slíbila Martinovi přestěhování na druhý internát, kde pes může být, škola se vložila do jednání o proplacení vodícího psa s tím, že Martin není vhodným kandidátem na to, aby vodícího psa měl. A tak došlo k jednání nás, paní z úřadu a dvou vychovatelů školy. A opět, ač jsem již dost „otrlá“, jsem nevěřila vlastním uším – pan vychovatel byl velmi pohoršen tím, že „děti“ – jejich žáci dostávají vysoké příspěvky na pomůcky, které jsou i z jeho daní. Velmi se pohoršoval nad tím, že žák s mentální vadou – jeho slovy „mentál“, dostane každý rok PC za 100.000,-Kč a pan vychovatel přímo ukazoval, jak se žák za rok naučí pouze jedním prstem „ťuk“ do klávesnice. Když jsem mu oponovala tím, že za další rok možná zvládne i dva „ťuky“ do klávesnice a může to znamenat úspěch a pokrok, tak obrátil oči v sloup. Dále byl také velmi pohoršen, že rodiče „seberou“ 100.000,-Kč jako příspěvek na auto a vozí se v něm sami a oni jejich děti zadarmo vyučují. To už jsem se neovládla a zeptala jsem se ho, proč tedy na této škole je a zda-li se domnívá, že je tím pravým člověkem, který má pracovat s dětmi se zrakovými a kombinovanými vadami. Dalším argumentem, proč by Martin neměl mít vodícího psa bylo, že „ať se jdu podívat do jeho pokoje, jaký tam má bordel“ – což jsem řekla, že nejdu, že nejsem ani uklízečka ani si nehraji na vychovatelku a že znám mnoho daleko starších chlapů – a výborně vidících – kteří jsou řádní bordeláři, že v tom nevidím souvislosti se psem. Další argument byl, že Martin často zaspává do vyučování a že když bude mít ráno venčit psa, že to bude ještě horší. Moje odpověď, že právě možná pes bude motivací pro časnější vstávání, byla přeslechnuta. Dalším dotazem bylo, proč právě plemeno Královský pudl a když jsem vysvětlila, že právě proto, protože „pudlí“ srst nejméně vadí alergikům, tak mně paní vychovatelka opáčila, že tedy chce vidět Martina, jak bude o psa pečovat. Její pochyby jsem nevyvrátila ani tím, když jsem jí vysvětlila, že máme „psí kadeřnici“, ke které bude Martin pravidelně docházet. Nicméně, abych Vás nezatěžovala dalšími nesmysly, které jsem byla nucena si vyslechnout – výsledek byl ten, že Martin už psa má a paní z úřadu, která nejprve jednání o příspěvku na psa nechala „pozastavit“ do září, rychle jednání obnovila a pes je úspěšně předán. Možná pomohlo i to, že paní z úřadu pochopila, že naše organizace je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb a že disponujeme odborníky, kteří mají oprávnění a jsou schopni posoudit, zda-li klient je vhodným kandidátem na vodícího psa či nikoli a možná pomohlo i to, že paní viděla, že prostě za „naše“ klienty hodláme „bojovat“. Ovšem následky až tak veselé nejsou – Martin je natolik znechucen, že se rozhodl studia ukončit, nemít s touto školou nic společného a již si vyjednává nástup do zaměstnání. Martinovi rodiče žijí trvale ve Švýcarsku, Martin je momentálně u nich a tak doufejme, že mu jeho rozhodnutí o ukončení školy rozmluví.

Milá paní redaktorko, máte můj hluboký obdiv nad tím, že jste se „nebála“ uveřejnit článek o nemožnosti přístupu vodícího psa do specializované školy, protože zařízení těchto typů rádi odrazují od zveřejňování podobných „kauz“ s tím, že by to mohlo „ublížit“ nevidomým, čehož se většina novinářů zalekne, protože se v tomto oboru nepohybuje tak často, aby mohla posoudit, že je to pouze jakýsi způsob „zastrašování“. Přeji Vám mnoho osobních a profesních úspěchů, jsem ráda, že jsem velmi zajímavé Fragmenty objevila a v příloze si Vám dovoluji zaslat pozvánku na slavnostní, veřejnou „promoci“ psích pomocníků posledního ročníku – Super den 2008. Převzetí patronátu nad novými majiteli a jejich psy již přislíbili naši čestní členové – paní  Dagmar Havlová, Marta Kubišová, Honza Potměšil, Pavel Vrba, Karel Kahovec, skupina Night Work aj., z nových Anna K., Petr Janda ad., ze světa „politického“ pan ministr MPSV RNDr. Petr Nečas, pan primátor MUDr. Pavel Bém atd. Jste srdečně zvána a pokud Vás bude více zajímat činnost a aktivity naší organizace – více na webu – www.helppes.cz.

Krásný víkend

za Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o. s.

Zuzana Daušová - ředitelka, GSM: 603 769 864

 

Vážená paní ředitelko,

děkuji Vám za sebe a především za všechny postižené děti, kterým vracíte do života vycvičením pejsků velký kus štěstí a pohody. Pozvání na Super den ráda využiji. Přeji Vám hodně sil do další záslužné práce a hodně štěstí a pohody v osobním životě,

Ivana Haslingerová

—————

Zpět


Diskusní téma: Mnohá zařízení pro zrakově postižené se navenek tváří zcela jinak, než uvnitř fungují

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.